2.druhá světová válka
17.11.2009 12:41
Druhá světová válka
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Druhá světová válka | |||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: | |||||||||||||||
 Animace vývoje války v Evropě |
|||||||||||||||
|
|||||||||||||||
| Strany | |||||||||||||||
Spojenci: Spojené království Francie   SSSR USA Čína Kanada Austrálie Polsko Jugoslávie Československo Jižní Afrika a další státy |
Osa: Velkoněmecká říše.svg){kind=small} Itálie Japonsko Francie Rumunsko Maďarsko Bulharsko Slovenský stát Chorvatskoa další státy |
||||||||||||||
| Velitelé | |||||||||||||||
| Winston Churchill Josif Stalin Franklin Roosevelt Charles de Gaulle Georgij Žukov Bernard Montgomery Dwight Eisenhower ... |
Adolf Hitler Benito Mussolini Hirohito Philippe Pétain Erwin Rommel Isoroku Jamamoto ... |
||||||||||||||
| Síla | |||||||||||||||
| Ztráty | |||||||||||||||
| Padlí vojáci: přes 14 milionů Civilní oběti: přes 36 milionů Celkové ztráty: přes 50 milionů |
Padlí vojáci: přes 8 milionů Civilní oběti: přes 4 miliony Celkové ztráty: přes 12 milionů |
||||||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||||||
Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Příčiny války představovaly důsledky versailleské smlouvy, která prohloubila pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a velká hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let, jež zásadním způsobem oslabila velkou část států, čímž umožnila vzestup nacismu pod vedením Adolfa Hitlera a jiných totalitárních režimů v celé Evropě.
Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko, načež se do konfliktu vložily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu. Za první předčasný útok druhé světové války v Evropě je považován tzv. Jablunkovský incident.[1] V Asii je za počátek války považována japonská invaze do Číny 7. července 1937. Sovětský svaz nejprve uzavřel s Německem pakt o neútočení a uvolnil tím prostor pro nacistickou vojenskou expanzi, avšak 22. června 1941 byl přepaden německým Wehrmachtem. Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly Spojencům pomoc, byly vtaženy do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.
Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Nejhrůznějším příkladem genocidy se stal holocaust, jemuž v důsledku zrůdné nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na civilizované metody válčení se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.
V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.
Obsah[skrýt] |
[editovat] Příčiny a předehra k válce
- Podrobnější informace naleznete v článku Příčiny druhé světové války.
Příčiny konfliktu tkvěly v nespokojenosti s výsledky první světové války, které se kromě řady menších zemí týkaly především třech velkých mocností. Poražené Německo bylo podle versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého území, smělo udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Itálie, jeden ze států stojících na straně vítězů, obdržela jenom nedostatečné území vzhledem k rozměrům předchozích ztrát, současně se cítila neuspokojena ve svých velmocenských ambicích. Taktéž vítězné Japonsko neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny. V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy zajištěním stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů, jež měla fungovat jako fórum, na němž měly národy mírovým způsobem urovnávat svoje spory. O pět let později byla sjednána smlouva z Locarna, v níž byla poskytnuta záruka německo-francouzské hranici, přičemž případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny arbitráží. V roce 1928 byl uzavřen Briand-Kelloggův pakt, který zakazoval vedení útočné války.
Mírové snahy však byly mařeny obnoveným izolacionismem Spojených států a obzvláště rozmachem různých totalitních režimů, k čemuž výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Ruská občanská válka vedla k vytvoření komunistického Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl zde k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které ustavilo svým loutkovým státem.
Ekonomický rozvrat v Německu na počátku třicátých let měl za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP) slibujícího Němcům zrušení versailleské smlouvy a zajištění „životního prostoru“ na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla Itálie za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš. V rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna remilitarizoval Hitler v březnu 1936 Porýní. Francie a Velká Británie se však zdržely jakýchkoli protiakcí. V červenci téhož roku vypukla španělská občanská válka, v níž Hitler a Mussolini poskytli pomoc fašistickému generálovi Franciscu Francovi, jehož nacionalistické síly se postavily proti levicovým republikánům podporovaným Sověty, jež zdolaly po třech letech válčení. V říjnu 1936 vytvořily Itálie a Německo Osu Berlín-Řím a o měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně.
V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté válčící proti sobě uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. I přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj, Nanking a nejprůmyslovější oblasti na severovýchodě země. Mezitím Hitlerův expanzionizmus v Evropě vedl 12. března 1938 k anšlusu Rakouska, proti čemuž Británie a Francie, znepokojené německým zbrojením, nijak nezasáhly. V září 1938 pohrozil Hitler válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývané sudetskými Němci. Britský premiér Neville Chamberlain tudíž inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září přijetím mnichovské dohody. V ní bylo Československo donuceno k odstoupení Sudet výměnou za Hitlerův příslib, že nezabere žádné další československé území. Chamberlain věřil, že dosáhl „míru pro naši dobu“. Nicméně neuplynulo ani šest měsíců, když 15. března 1939 obsadil Wehrmacht zbytek Československa, jenž byl přeměněn v Protektorát Čechy a Morava. Již o den dříve vyhlásil svoji nezávislost slovenský štát, jenž se stal v čele s Jozefem Tisem německým satelitem. Pobouřeni touto novou agresí a Hitlerovými výhružkami vůči Polsku kvůli Danzigu se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání paktu Ribbentrop-Molotov, v němž se Německo a SSSR 23. srpna 1939 zavázaly k oboustranné neutralitě a v tajném dodatku si rozdělily Polsko a východní Evropu.
[editovat] Průběh války
- Podrobnější informace naleznete v článku Chronologie druhé světové války.
[editovat] Vzestup Osy
[editovat] Invaze do Polska
- Podrobnější informace naleznete v článku Invaze do Polska.
Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým útokem proti Polsku. Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky SS v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku. Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg („blesková válka“).
Mezi 8. a 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize sevřené v Poznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila sovětská Rudá armáda polské východní hranice a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž skončil do 6. října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí Sovětského svazu. Střední Polsko bylo přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé represálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru.
[editovat] Zimní válka
- Podrobnější informace naleznete v článku Zimní válka.
Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu napadeno Rudou armádou.[2] Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území.
[editovat] Obsazení Dánska a Norska
- Podrobnější informace naleznete v článku Operace Weserübung.
Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán Unternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali podpořit Finy v jejich boji proti Sovětům. Po skončení Zimní války bylo ale od tohoto záměru upuštěno.
Začátkem dubna zahájili Britové zaminovávání norských výsostných vod, čímž však podnítili německý útok, k němuž došlo 9. dubna 1940. Dánsko se vzdalo bez boje během jediného dne, zatímco v Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou Osla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následné bitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce Vidkuna Quislinga.
[editovat] Německý útok na západ
- Podrobnější informace naleznete v článku Bitva o Francii.
Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb.
Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Maasu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor.
Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Maase, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivý nálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Maasy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův „sek srpem“ (Sichelschnitt). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí u Arrasu, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do 27. května vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek u Dunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena operace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z 24. května, kterým ze zcela nepochopitelných důvodů zakázal svým tankům v pokračování postupu.
