Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Byzantská říše Βασιλεία των Ρωμαίων ←  395 – 1453  →  →  →  → vlajka znak
geografie Byzantská říše ve svém největším územním rozmachu za císaře Justiniána I. (cca rok 550)
hlavní město:	Konstantinopol
rozloha:	4 500 000 km² (v roce 550)
nejvyšší bod:	Ararat (5137 m)
obyvatelstvo
počet obyvatel:	34 000 000 (ve 4. století)
národnostní složení:	Řekové, Slované, Arméni, Syřané, ad.
jazyky:	řečtina (oficiální jazyk)
náboženství:	ortodoxní křesťanství - pravoslaví (oficiální)
státní útvar
státní zřízení:	monarchie
měna:	solidus, hyperpyron
vznik:	lze považovat 395 (rozdělení Římské říše na Západořímskou a Východořímskou (tj. Byzantskou))
zánik:	29. květen 1453 (dobytí Konstantinopole Turky)
předcházející státy: Římská říše nástupnické státy: Osmanská říše Benátská republika Trapezuntské císařství Morejský despotát

Konstantin I. Veliký s modelem Konstantinopole (detail mozaiky v Hagia Sofia)

Byzantská říše (řecky: Βασιλεία των Ρωμαίων – [Basileja ton Romajon] –  císařství Římanů) je označení, jehož se zhruba od 19. století užívá pro Východořímskou říši (395–1453), která si po roce 476 udržela jako jediný státní útvar státoprávní kontinuitu s Římskou říší. Hlavním městem říše byla Konstantinopol založená roku 330 císařem Konstantinem Velikým jako Nový Řím.

Vznik říše je datován do období po smrti císaře Theodosia (379–395) roku 395, kdy byla římská říše de facto rozdělena na západní (hlavní město Řím) a východní část (hlavní město Konstantinopol). Definitivně však lze mluvit o samostatné říši až po roce 476, kdy byl sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustulus.

Obyvatelé byzantské říše se považovali ze státoprávního hlediska za Římany a svoji říši za římskou. Stejně tak chápali své císaře jako pokračovatele římských císařů. V islámském světě byla říše nazývána Rúm (روم). Úředním jazykem zde byla od 6.století řečtina, státním náboženstvím od roku 380 křesťanství.

Největšího rozmachu dosáhla říše za Justiniána I., poté následkem expanze islámu a příchodu Slovanů nastal hospodářský i mocenský úpadek. Po ikonoklastickém hnutí a špatné vnitropolitické situaci došlo k opětovné expanzi a k znovuzískání velmocenské pozice, a to zejména za vlády Basilea II. Vlivem kulturních rozdílů se posléze během Velkého schisma byzantská pravoslavná církev rozešla s církví katolickou. Po ztrátě Malé Asie (zhurba 1071 až 1081) a po uskutečnění čtvrté křížové výpravy (1204), která dobyla a vyplenila Konstantinopol, nepřestala již byzantská moc pomalu upadat. Definitivně říše zanikla dobytím Konstantinopole osmanskými Turky roku 1453, ale některé její části si ještě po nějakou dobu udržely svoji samostatnost (Mystra byla dobyta až roku 1460 a Trapezunt (Trabzon) 1461).

Pojmenování říše

Název Byzantská říše je odvozen od původního názvu řecké osady Byzantion, na jejímž místě byla později založena Konstantinopol. Pochází až z doby humanismu a vlastním obyvatelům Byzance by byl cizí. Obyvatelé říše se označovali sami jako Rhómaioi (Ῥωμαίοι Římané) a svou říši pak jako Rhómania (Ῥωμανία) či basileia tón Rhómaión (βασιλεία τῶν Ῥωμαίων), což se do latiny překládalo jako imperium Romanorum, to znamená římská říše. Slovem hellénes (Έλληνες Řekové) neoznačovali obyvatelé Byzantské říše sami sebe, ale staré, pohanské Řeky, kteří nepřijali křesťanskou víru, a jejich kulturu.^[1]

Pojem Byzantská říše se poprvé objevil teprve roku 1557, celé století po pádu Konstantinopole, u německého autora Hieronyma Wolfa, který představil byzantskou historiografii ve svém díle Corpus historiae byzantinae.^[2] Označením byzantská chtěl odlišit starověké římské dějiny od dějin středověké říše, aniž by se přitom zabýval jejími staršími dějinami. Wolfa ve vytvoření termínu inspirovaly dohady z 9. století mezi tehdejšími „Římany“ (tedy Byzantinci) a Franky, kteří měli snahu legitimizovat snahy Karla Velikého o vytvoření říše, která se považovala za dědičku starověkého Říma. Pojem sám se však rozšířil teprve v 18. století, kdy jej zpopularizovali francouzští autoři, např. Montesquieu.^[3]

[editovat] Charakteristika byzantské říše

[editovat] Státoprávní pojetí byzantské říše

Podle teorie translatio imperii, kterou nejvýstižněji vyjádřil v 6. století historik Prokopios z Kaisareie, byla císařská moc přenesena z Říma do Konstantinopole.^[4] Pouze její panovník směl právoplatně užívat titulu římský císař – v pozdně antickém období imperator (řecky αυτοκράτωρ – autokratór), augustus (řecky σεβαστός – sebastos) nebo caesar (řecky καίσαρ – kaisar), od 7. století basileos tón Rhómaión (βασιλεύς τών ´Ρωμαιων). To v Byzanci platilo až do roku 1453, přestože realita se lišila. Pokud byzantská diplomacie přece jen v některých případech přiznala císařský titul cizím panovníkům (Karlu Velikému, bulharskému Simeonovi I., srbskému Štěpánu Dušanovi), uznala je vždy jen jako císaře – basilea, zatímco označení císař Římanů (basileos tón Rhómaión) zůstalo výsadou byzantských vládců. Státním mottem za palaiologovské dynastie bylo: Βασιλεὺς βασιλέων βασιλεύων βασιλευόντων [basileos basileón basileuón basileuontón] (řecky „král králů vládnoucí nad těmi, kdo vládnou“).^[5]

[editovat] Obyvatelstvo byzantské říše

Obyvatelstvo říše bylo etnicky různorodé. Spojovalo je křesťanské vyznání a řečtina, zpočátku jazyk kultury, který byl od Justiniánových časů užíván na císařském dvoře a od konce 6. století také v administrativě a v církvi, zatímco znalost latiny upadala.^[6] Sami sebe ovšem považovali Byzantinci za Římany a nazývali se – ovšem řecky – Rhómaioi (´Ρωμαίοι). Rhómaios byl chápán jako římský občan a vzhledem k jednotnému státnímu náboženství také křesťan – christianos (χριστιανός), později christianos orthodoxos (χριστιανός ορθόδοξος, z platónského ὀρθός δόξα – správný názor). Termínem orthodoxos pistis (ορθόδοξος πίστις) je označována v Justiniánově právním kodexu správná víra jako protiklad k hairesis (αίρεσις) – kacířskému učení). Pojmy Helén (Ελλήνιος) a helénismus se nyní pojily s antickým pohanstvím.

[editovat] Byzantská říše a křesťanství

Interiér chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli

Křesťanství bylo nepochybně jedním ze základních pilířů byzantské říše a civilizace. Již nedlouho po založení Konstantinopole začal prosazovat Eusebios z Kaisareie, jenž je nazýván Otcem církevní historie, nové pojetí římské říše, které vyložil ve svých Církevních dějinách (Ekklesiastike historia).^[7] Římské impérium chápal jako křesťanskou Boží říši, pozemský obraz nebeského Jeruzaléma.^[8] Ta se podle Eusebia projevila za vlády císaře Konstantina Velikého, kdy se říše obrátila ke křesťanství. Boží vůle dějiny tak dospěly ke svému konečnému cíli, neboť po pozemské Kristově říši již žádná jiná nebude. Konstantinopol se stala Novým, lepším Římem, protože byla založena jako křesťanské město, a starý pohanský Řím ztratil svoje postavení.^[9] Odtud odvozovali v Byzanci božský původ moci císaře, který byl pokládán za zástupce Boha na Zemi. Paradoxně se tak stalo následkem poměrů panujících v pohanském Římě, kde byli císaři, používající od konce 3. století titulu dominus et deus, zbožštěni. Sakrální povaha osoby a moci byzantského císaře však byla postavena na jiných základech a byly z ní vyvozovány nároky na císařovu svrchovanost nad celou křesťanskou οίκουμένη oikumené (osídleným zemským okrskem) a všemi ostatními panovníky. Tento vztah bývá někdy označován jako caesaropapismus – císař byl sice chápán jako zástupce Boha na zemi, církev však řídil patriarcha. Patriarcha byl dosazován císařem, který ho také mohl dle svého uvážení sesadit. Na trůn konstantinopolských patriarchů se ale často dostala osobnost tak silná, že dokázala vzdorovat i tlakům císaře.^[10] Stalo se tak například v případě císaře Konstantina IX., kterýžto byl patriarchou Michaelem Kerullariem v roce 1054 donucen potvrdit exkomunikování papežského poselstva, které dorazilo do Konstantinopole, a dokončit tak Velké schizma, které natrvalo rozdělilo dosud formálně jednotnou církev.

[editovat] Správa říše, vojsko

Byzantské mince

Michael Barachios obklopený přislušníky varjažské gardy (elitní garda byzantských císařů složená z Varjagů).

Byzantská říše byla centralizovanou monarchií, v níž všechny rozhodující pravomoci náležely císaři.^[11] Panovník se stal středem okázalého politicko-náboženského kultu, ovlivněného nejen představou o nadpozemském původu jeho moci, ale také zvyklostmi orientálních despocií, především sásánovské Persie.^[12] Císař stál v čele přísně hierarchicky uspořádaného byrokratického aparátu, který z jeho rozhodnutí řídil a kontroloval veškeré dění v říši týkající se politiky, ekonomiky i sociálních záležitostí. Úředníky, kteří byli za výkon svých funkcí placeni, dosazoval císař a mohl je také kdykoliv odvolat. Do 7. století se systém provinciální správy a vojenská organizace zachovaly v té podobě, v jaké je zavedli císaři Diocletianus a Konstantin Veliký. Typické pro ně bylo striktní oddělení civilní moci od moci vojenské. Byl to jeden z mnohých projevů kontinuity s antickým zřízením. To však přestalo vyhovovat v situaci, kdy byla říše ze všech stran ohrožena vnějšími nepřáteli – Slovany, Avary, Peršany a Araby, kteří pronikali hluboko do jejího nitra. Správa se postupně militarizovala a začaly se vytvářet předpoklady pro zavedení themního zřízení.^[13]

Termínem thema (θέμα), který se v dochovaných pramenech objevil poprvé v roce 622,^[14] se původně označoval seznam vojáků v oddílu, později samotný oddíl, legie patřící k určité oblasti. Později se stal výrazem pro správní jednotku, v níž došlo ke spojení vojenské a civilní správy, kterou vykonával stratég, stojící v čele thematu. Systém themat nebyl zaveden najednou, šlo o dlouhodobý proces, v němž se staré a nové zřízení prolínalo. Themata většinou zahrnovala území několika dřívějších provincií, které pod správou civilního prokonsula ještě jistou dobu přežívaly uvnitř nových správních celků. Postupně však získal vyšší postavení stratég thematu. Themata byla zřizována nejprve v oblastech, které se ocitly pod silným tlakem útočníků a kde se podařilo zachovat či obnovit byzantskou správu. Jejich počátky spadají pravděpodobně do doby vlády císaře Maurikia, kdy bylo nutné zajistit obranu byzantského území proti nepřátelské expanzi a byly zřizovány exarcháty, přičemž tento post v sobě zahrnoval civilní i vojenské pravomoci. To bylo však mimořádné opatření a samotná themata se začala objevovat až v polovině 7. století po razantní arabské expanzi.^[15] V té době byla dokončena organizace themat v Malé Asii (Anatolikon, Armeniakon a Opsikion). Další themata byla vytvářena na Balkáně ohroženém nájezdy Slovanů (Thrakesion, Hellas, Makedonia, Peloponnésos, Kefalenia).

Na obranu thematu byly přiděleny vojenské jednotky. Jejich příslušníci začali v době, kdy se neválčilo, obdělávat půdu. V 9. a 10. století (pro dřívější dobu nejsou k dispozici dochované prameny) existovaly tzv. vojenské statky, stratiotika ktemata, na nichž stát propůjčoval rolníkům, případně válečným zajatcům, za povinnost vojenské služby příděly půdy, z nichž nebylo nutné odvádět daně. Tato nově vzniklá složka byzantského vojska, vojíni-zemědělci, stratiotoi, byla určena k obraně území, na němž byla usazena.^[16] Zřízení themat vedlo k hlubokým změnám nejen v systému správy byzantské říše, ale také v její sociální struktuře. Stratioti, domorodé rolnické vojsko, se stali jednou z hlavních složek byzantské armády a postupně z větší části nahradili placené žoldnéře cizího původu. Posílili tak vojenský potenciál říše a zároveň ulehčili státní pokladně. Byzanc, která současně udržovala stálé kontingenty vojska, jízdy a loďstva, se mohla razantněji postavit novému silnému vnějšímu nepříteli, Arabům, i vzrůstající moci Slovanů na Balkáně.

Mohutný protiútok Byzance proti Arabům a Bulharům, ke kterému došlo v 9. – 11. století, a formování bohaté pozemkové aristokracie na venkově výrazně ovlivnily dosud fungující správní systém a vojenskou organizaci. Stratioti usazení na vojenských statcích v thematech dobře zabezpečovali jejich obranu, ale k vedení útočné války se nehodili. Kromě toho se počet vojínů začal zmenšovat a již v 9. století byl pociťován jejich nedostatek. Po zahájení úspěšné expanze ztratila themata ve vnitrozemí svůj původní význam, během 10. století se demilitarizovala a byla podřízena civilní správě. Systém themat se začal rozpadat. Stratioti existovali do 11. století, ale již netvořili základ byzantské armády. Minimální objem půdy, která jim v rámci vojenských statků náležela, se nyní zdvojnásobil, neboť vojíni se museli vyzbrojit do boje jako těžká jízda – katafraktoi. Byli tak spíše drobnými feudály než svobodnými sedláky. Z větší části však vojenskou službu stratiotů nahradilo vybírání poplatků (strateia), z jejichž výnosu byla budována profesionální žoldnéřská armáda (jízda, pěší vojsko, námořnictvo), jež podléhala ústřední vládě.^[17]Přestože tyto oddíly zvané tagmata tvořili většinou vojáci z jednoho kraje, byly na rozdíl od themních útvarů nasazovány do bojů daleko za hranicemi oblastí, odkud pocházeli. Již počátkem 9. století nařídil císař Nikeforos I. pravidelné vojenské odvody venkovanů, jejichž službu platila příslušná selská obec.^[18] Zrušením daňových úlev, vytvořením nového daňového soupisu a zatížením různých vrstev byzantského obyvatelstva dalšími poplatky byly zajištěny pravidelné příjmy do státní pokladny.^[19]

[editovat] Dějiny Byzance

[editovat] Pozdně antické období

Byzantská říše kolem roku 550 za vlády Justiniánovy

Byzantská společnost vykazovala ve 4. – 6. století mnohem větší stabilitu a kontinuitu antických forem života, než tomu bylo v západní části římské říše, která byla zmítána hlubokou vnitřní krizí a marným zápasem s náporem barbarů. Přestože i tady se našly krizové jevy, nezasáhly tak ničivě a Byzanc dokázala krizi překonat. To mělo řadu důvodů. Zdejší provincie byly lidnatější a jejich ekonomika nespočívala pouze na práci otroků. Na císařských i soukromých velkostatcích pracovalo mnohem více kolónů, než tomu bylo na Západě, a stát se je již od dob Konstantina I. Velikého snažil připoutat k půdě, aby zajistil obdělávání pozemků, z nichž plynuly do státní pokladny nejlukrativnější daně a jejichž produkty byla zásobována armáda. Kromě toho se zachovala početná vrstva svobodných zemědělců s drobným pozemkovým majetkem a v tomto období se dokonce začaly v některých částech říše rozšiřovat statky středního rozsahu. Proto zde slábnutí přílivu válečných zajatců a následný nedostatek otroků nezpůsobily tak hluboký hospodářský úpadek jako na Západě. Na Východě byla mnohem hustší síť rozmanitých městských sídlišť od drobných městeček agrárního charakteru, jež byly zároveň centry správy a společenského života, přes významná střediska řemeslné výroby, zásobující celou říši, a důležité přístavy nebo křižovatky suchozemských obchodních cest až po mnohasettisícová velkoměsta, jakými bylo sídelní město císařů Konstantinopol, syrská Antiochie nebo Alexandrie v Egyptě. Ve srovnání se západní částí říše tu zůstala zachována intenzívní řemeslná výroba a obchod, východořímská společnost se agrarizovala v mnohem menší míře a uchovala si a dále rozvíjela politický život i kulturu. To samozřejmě vedlo k dalšímu prohlubování rozdílů mezi Východem a Západem.^[20]

V době stěhování národů byla Byzantská říše nucena bránit se před nájezdy barbarských kmenů, mezi něž patřili zvláště Gótové, Hunové, později Avaři, Slované či Bulhaři. Díky vojenské a často i kulturní převaze a diplomatickému umu byzantské vlády dokázala říše těmto útokům odolat. V 6. století za císaře Justiniána I., který byl jedním z nejvýznamnějších byzantských vládců vůbec,^[21] dokonce vojensky ovládla území, která kdysi náležela Západořímské říši (Itálie, severní Afrika, jižní Hispánie). Na císařův podnět došlo v této době ke kodifikaci římského práva (Corpus iuris civilis).^[22][23] Šlo o významný právní počin, jímž byly uzákoněny současné normy života v Byzantské říši. Patřilo k nim výsadní postavení staré otrokářské aristokracie a hospodářství založeného na práci otroků a kolonů, ortodoxní křesťanství jako státní náboženství, spojení nejvyšší moci světské a církevní (tzv. caesaropapismus).

Posledním císařem tohoto období byl Maurikios, který sice dokázal zastavit perskou ofenzívu, nicméně nedokázal zabránit slovanské expanzi na Balkáně. Po jeho sesazení a zavraždění (602) se Byzanc dostala do vážných problémů. Pozdně antické období bylo u konce.

[

—————

Zpět

---