Svatá říše římská Sacrum Romanum Imperium Heiliges Römisches Reich ←  962 – 1806 ↓ vlajka znak
geografie Sv. říše římská v letech 972–1032, v době největší slávy a rozmachu
hlavní město:	nejednotné (symbolickým hl. městem byl Řím, reálně Cáchy, ev. Norimberk, či Řezno, sídelním městem byla ku příkladu i Praha (1347/1356 - 1421, 1583 - 1612) a Vídeň (1440 - 1583, 1612 - 1806)
obyvatelstvo
národnostní složení:	Němci (tj. Bavoři, Sasové, Braniboři a další), Italové, Češi atd.
jazyky:	latina, němčina, čeština, italština a další
náboženství:	římskokatolické, luteránství
státní útvar
státní zřízení:	Říšský sněm
měna:	nejednotná
vznik:	25. prosince 800 Karel Veliký formálně obnovil císařství na Západě 2. února 962 ho Ota I. Veliký svou korunovací definitivně upevnil
zánik:	6. srpna 1806 se František II. vzdal (na nátlak Napoleona) císařského titulu; Říše byla přeměněna v Rýnský spolek
předcházející státy: Východofranská říše nástupnické státy: Republika spojených nizozemských provincií Rýnský spolek Rakouské císařství První francouzská republika První francouzské císařství Prusko

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Romanum imperium) je název zaniklého státního útvaru spíše konfederativní povahy, rozkládající se ve střední Evropě s mocenským centrem v Německu. V kratší podobě Romanum imperium jej užívali již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Romanum imperium stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi. Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla v roce 1806, kdy se Habsburk František II. vzdal titulu římský císař a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

Dvouhlavý orel jako symbol Svaté říše římské

V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Romanum imperium mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dánové, Češi, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

Územní vývoj Svaté říše římské

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Český stát, oblast dnešního polského Slezska, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka (dnes v Polsku), severní Itálie (Lombardie), Alsasko, Lotrinsko a část Burgundska (dnes Francie), jižní kraje Dánska a konečně i větší část belgického území. Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Prusko nikdy k říši nepatřilo.

 Boje mezi císaři a papeži o investituru

Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085), bývalý opat kláštera v Cluny. Byl to ctižádostvý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 tzv. wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.

 Úsilí o ovládnutí Itálie

Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Lotharingie. Pokusy o vytvoření úřední moci i zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. V průběhu 10. století se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné státy, státečky a samostatná města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava I. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory : na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176. Itálie zůstala rozdrobena až do roku 1861, kdy bylo vyhlášeno Italské království.